xixi

xixi

Každý máme svoj ​​šuplík, kam si ukladáme dôležité veci.......
Každý máme svoj ​​šuplík, kam si ukladáme dôležité veci.......
KUK

KUK

Všetky záhady sveta som vedel vysvetliť, od temna prachu zeme po zenit. Z pút myšlienok a klamov som sa oslobodil. Záhadu smrti neviem rozuzliť! Avicenna

text (5).gif
Dieťa rozpráva, ako bolo zabité: reinkarnácia
V Indii je reinkarnácia považovaná za nepopierateľný fakt. Predsa však aj budhistov dokáže prekvapiť, ak si niektorí ľudia uchovajú spomienky zo svojich „minulých životov“. Vedci zaznamenali a skúmali niekoľko prípadov, spomedzi ktorých prípad Šankara patrí k jedným z najvzrušujúcejších.
reincarnation.jpg
19. januára 1951 sa malý chlapec menom Munna hral pred obchodíkom svojho otca, kaderníka z Kannauja, veľkého mesta na severe Indie. Náhle sa tam objavili dvaja neznámi, ktorí dieťa uniesli. Jeho otec Sri Jagešvar Prasad zbadal, že chlapec zmizol a začal ho hľadať. O niekoľko hodín neskôr našli mŕtvolu zaškrteného chlapca na brehu rieky. Čoskoro sa podarilo zatknúť aj dvoch mužov. Jeden z nich sa priznal k vražde, neskôr však svoje priznanie odvolal. Keďže nejestvoval žiaden presvedčivý dôkaz o ich vine, polícia musela oboch prepustiť.
Sankar.jpg
Šesť mesiacov po Munnovej smrti sa v inej štvrti toho istého mesta narodil chlapec Šankar, syn Sri Babu Ram Guptu. Len čo vedel vysloviť prvé slová, začal sa zvláštne správať. Ako dvojročný hovoril o svojom „druhom domove“, kam by sa rád vrátil. Chcel by vidieť svojich „druhých rodičov“ a neustále si pýtal hračky, ktoré veľmi presne opisoval napriek tomu, že také hračky nemal. Malého Šankara občas zachvátila hrôza. Rozprával o tom, ako ho v „minulom živote“ zaškrtili dvaja muži. Od narodenia mal pod bradou po celej šírke krku záhadnú značku, ktorá vyzerala ako dlhá jazva. V roku 1954 sa zvesť o Šankarovi rozšírila po celom meste. Niekoľkokrát rozprával pred rôznymi svedkami o „svojej“ vražde. Podával detaily, čo sa na
verejnosť nedostali, zodpovedali však faktom, ktoré vo svojom priznaní uviedol jeden zo zatknutých mužov. Jageľvar sa tiež dopočul o tejto záležitosti a bol z toho zmätený. Chcel sa stretnúť so Šankarom, jeho otec Babu Ram bol však proti. Prípad ho znepokojoval a bál sa, že by mohol prísť o svojho syna. Jagešvar bol však neoblomný. 30. júla 1955 sa stretol so Šankarom a jeho matkou. Chlapec, ktorý práve dovŕšil štyri roky, Jagešvara spoznal a vrhol sa mu do náručia.

Profesor Atreva z Bénáresu sa Šankarovým prípadom zaoberal od roku 1956. Vypočúval dieťa, konfrontoval výpovede. Šankar uvádzal také detaily z Munnovho života, ktoré mohla poznať iba jeho rodina a jeho výpovede o samotnej vražde sa nikdy nemenili. Atrevovi to potvrdila Šankarova matka, jeho učitelia a susedia. Babu Ram, nespokojný s dianím okolo jeho syna, Šankara bil a zakázal mu rozprávať o jeho „minulom živote“. Jagešvar, presvedčený o tom, že Šankar je jeho syn Munna, sa pokúšal dosiahnuť obnovenie procesu s predpokladanými vrahmi. Indická justícia odmietala neobyčajné „svedectvo obete“.

V rokoch 1956 až 1965 sa prípadom nezaoberal len profesor Atreva, ale aj Dr. Jamuna Prasad a americký vedec Ian Stevenson. Pokúšali sa zistiť, či došlo k manipulácii. Prvá hypotéza hovorila, že rodiny spolupracovali. Aký by bol ich motív? Ani jedna z rodín nemala z prípadu nijaký finančný profit. Mal to byť prostriedok, ako dosiahnuť potrestanie vrahov? To je veľmi málo pravdepodobné.
Okrem iného, naučiť dieťa v tak nízkom veku, aby bezchybne opakovalo všetky podrobnosti, je takmer nemožné: v priebehu rokov si Šankar vo svojom rozprávaní nikdy neprotirečil. Podľa druhej hypotézy by Šankar mohol byť mýtomanské dieťa. V tom prípade je jednoducho nemožné, aby tak dobre poznal detaily z Munnovho života. Možno sa prikloniť k hypotéze o kryptomnézii, „skrytej pamäti“. Táto teória vychádza zo psychoanalýzy. Môže sa stať, že dieťa od najútlejšieho
incarnation1.jpg
veku podvedome vnímalo rozhovory svojich rodičov o prípade Munnovej vraždy. Identifikovalo sa s chlapcom a keď vyrástlo, prirodzene rozprávalo jeho príbeh ako svoj vlastný. Ako by však mohlo uvádzať detaily zo života chlapca, o ktorých nevedeli ani jeho rodičia? A ako potom možno zdôvodniť prítomnosť znamienka, tak podobného Munniho jazve? Neostáva teda nič iné, len pripustiť, že ani jedna „logická a racionálna“ hypotéza sa nedá aplikovať na prípad Munna – Šankar. Americký vedci zozbierali viac ako sto prípadov, ktoré aj po podrobnom štúdiu ostávajú neobjasnené. Podľa niektorých vedcov kľúč k ich riešeniu skrýva v telepatii: Šankar bol z neznámych dôvodov a bez vlastného vedomia v kontakte s Munniho matkou, osobou s narušenou psychikou. Bez toho, žeby si to uvedomil, stal sa cieľom prenosu myšlienok. Pre väčšinu Indov je Šankar jednoducho reinkarnáciou Munniho.


Autor: LaRousse / Nevyriešené záhady sveta
Neuveriteľné - dokázaná reinkarnácia!
Detí, ktorí už zažili reinkarnáciu, a podarilo sa ju aj dokázať, je viac, no medzi najznámejšie Stevensonove prípady určite patrí rozprávanie tureckého chlapca Semiha Tutusmuseho. Narodil sa v roku 1958 s vážnou poruchou pravého ucha, a už od útleho detstva tvrdil, že sa mu to stalo pri dávnejšom smrteľnom zranení. V minulom živote mu ho vraj spôsobil človek, ktorý sa volal Isa Dirbekil.

Semih dokonca Stevensonovi tvrdil, že v minulom živote sa volal Selim Fesli, mal ženu a šesť detí. Ešte ako malý chlapček utiekol do susednej dediny, kde ukázal dom, v ktorom žil, a dokonca našiel ešte žijúceho Isu Dirbekila. Semih v tom ako ho zbadal, začal po ňom hádzať kamene, čomu však muž vôbec nerozumel. Neskôr sa však skutočne k vražde Selima Fesliho – terajšieho Semiha Tutusmuseho priznal, a dostal sa tak do väzenia.

Ďalším slávnym zdokumentovaným prípadom bol príbeh Jenny Cockellovej z Northamptonu. Teraz je to už pani, ktorá má päťdesiatšesť rokov, no keď bola ešte malá, stále rodičom tvrdila, že žila v Írsku. Podľa jej slov to bola malá dedinka, kde žila od roku 1898 až do 30. rokov minulého storočia. Vtedy vraj zomrela pri pôrode svojho ôsmeho dieťaťa.

Počas sedení so Stevensonom dokonca nakreslila podrobnú mapu spomenutej dedinky vrátane jej rodného domu. Stevenson samozrejme zisťoval u odborníkov, či dedinka znázornená na mape skutočne existovala. Možno sa to zdá neuveriteľné, ale v nákrese dedinky odborníci naozaj spoznali malú obec, ktorá sa volá Malahide, a nachádza sa pri Dubline.

Jenny sa do tejto dedinky nakoniec dostala, a zistila, že tam žila pod menom Mary Suttonová. Miestni obyvatelia jej potvrdili, že osem detí Mary Suttonovej po jej smrti bolo odvezených do rôznych sirotincov v Írsku. Jenny chcela zistiť, či jej deti ešte žijú, a začala ich aj hľadať.

Podarilo sa jej nájsť najstaršieho syna, ktorý sa volal Sonny. Sám Sonny potvrdil, že keď zbadal Jenny, videl v nej svoju matku. Dokument o Jenny Cockellovej, ktorý nakrúcala televízia BBC, len potvrdzoval to, že ich spomienky sa do detailov zhodovali. Neskôr našla aj dcéru Elizabeth – bolo to práve to dieťa, pri pôrode ktorého zomrela. Žila so svojimi rodičmi, a nevedela, že si ju adoptovali. Rozprávaniu Jenny, že je jej matka však veľmi neverila. Určite si dáte otázku, či to je vôbec možné.

Existuje reinkarnácia alebo to je len výmysel?
Odpovedať na túto otázku nie je naozaj jednoduché, pretože niektorí odborníci neveria výpovediam ľudí, ktorí počas regresívnej hypnózy opisujú staré udalosti, miesta a ľudí. Podľa nich si vytvárajú falošné predstavy, a sami si vymyslia príbehy podľa vlastných domnienok a názorov, ktoré nadobudli pri čítaní, či pozeraní historických filmov. Odpovedať na otázku, či sú toho schopné aj deti, ktoré ešte nevedeli čítať a historické filmy ešte nevideli, sa im však jednoznačne odpovedať nepodarilo.

Reinkarnáciu podľa výpovedí zažilo veľa ľudí – dospelých i detí, no dokazovanie je niekedy veľmi obtiažne. Vyvrátiť odborníkov z omylu, ktorí reinkarnácii veria, sa pokúsil fínsky psychiater Reima Kampman, ktorý žil a pracoval v Oule. Na svoju štúdiu o vytváraní rôznych osobností v hypnotickom stave si vybral elitu žiakov zo strednej školy, ktorí boli mentálne najzdravší.

A záver? Pre niektorých možno prekvapivý, pre iných opäť nedokázateľný. Vyše tridsiatim žiakom, ktorí podstúpili regresívnu hypnózu, sa podarilo „prevteliť“ do viacerých osobností, dokonca jedna trinásťročná študentka prezentovala až osem osobností. Z nich najpozoruhodnejšia bola žena menom Dorothy, ktorá sa narodila v roku 1139 rodine anglického krčmára.

Napriek tomu, že nevedela po anglicky spievala dokonca v stredovekej angličtine Kukučkinu pieseň, ktorú má Britské múzeum vo svojej vzácnej zbierke. Zdalo sa to neuveriteľné aj pre Kampmana, ktorý však na záhadu prišiel o sedem rokov neskôr, keď sa zo spomínanej študentky stala speváčka.
Opäť ju zhypnotizoval, zaviedol ju však do doby, kedy začal robiť svoj výskum o reinkarnácii. Zistil, že študentka bola v knižnici, kde si listovala v knihe Príbeh hudby od Benjamina Brittena a Imogeny Holstovej. Nachádzala sa v nej aj Kukučkina pieseň. Kampman zistil, že len pri jednom pohľade na spomenutú pieseň, si ju dokázala zapamätať i v stredovekej angličtine, a v hypnóze ju dokázala zaspievať.

Reinkarnácia je ďalším nevysvetliteľným fenoménom. Niektorí na reinkarnáciu veria, iným sa zdá byť nemožné, aby sa duša niekoľkokrát prevteľovala do iných tiel. Vybrať si zo spomenutých svedectiev a výskumov je naozaj ťažké, a preto sa môže i reinkarnácia odložiť ako nevysvetliteľná ku spisom ad acta.

Autor: Recber
Štyridsaťjedenročný Brian Miller zažil niečo, o čom sa môže ostatným len snívať! Je dôkazom toho, že život po smrti existuje. Pamätá si úplne všetko, čo sa s ním dialo, keď jeho srdce prestalo biť!
Skutočný prípad ĽUDSKEJ REINKARNÁCIE
998869.jpg
Bez ohľadu na to, či veríte v prevtelenie, alebo nie, prípad indického dievčatka menom Swarnlata Mishra vás nenechá chladnými. Narodila sa v Indii v roku 1948. Jedného dňa cestovala so svojím otcom po krajine, keď zrazu zahlásila, že by sa mohli zastaviť v jej dome na čaj. Vo veku 3 rokov tak začala čvirikať do sveta detaily zo života osoby menom Biya Pathak. Vo svojich 10 rokoch sa dostala do pozornosti odborníka na reinkarnáciu, doktora Stevensona, ktorý bol z jej prípadu unesený. Malá dokázala identifikovať 50 nezávislých faktov zo života ženy, ktorá žila pred jej
narodením viac ako 160 kilometrov ďaleko. Opísala jej dom, zariadenie, okolie i rodinné zázemie. Spomínala na svoj predchádzajúci život, ale aj smrť. Povedala doktorovi príčinu svojho úmrtia v roku 1939 i meno lekára, ktorý ju liečil.
Čo teraz?
Pri čítaní úžasného príbehu reinkarnovanej ženy v tele 10-ročného dievčaťa sa vynára otázka, ako obe rodiny na situáciu zareagovali. Jedna z nich po 20 rokoch objavila matku, sestru a manželku, zatiaľ čo druhá rodina tak povediac prišla o polovicu dcéry.
998871.jpg
998873 (1).jpg
Mladé dievča sa okamžite stalo členkou aj svojej pôvodnej rodiny, ktorú pravidelne navštevovala po celý zvyšok života. Ku svojim dospelým synom sa správala ako matka, čo vyzeralo v kombinácii s jej 10-ročným telom mimoriadne bizarne. Obe rodiny sa zblížili a akceptovali fakt, že Biya už tu síce nie je, ale je veľkou súčasťou mladej Swarnlaty, a tak sa o jej spoločnosť delili.

Mladá žena sa neskôr vydala a žila normálny život. Z času na čas sa však v myšlienkach vrátila do sveta Biye Pathakovej, ktorý žila pred svojim narodením. Spomienky boleli, no život išiel ďalej. Život Swarnlaty.

Autor: Kubo
Chlapec si vzpomíná na svůj minulý život
Mladík ze Skotska Cameron Macaulay začal mluvit ve dvou letech o své minulé rodině. Pamatoval si takové detaily z minulého života, že jeho případ byl nafilmován a odvysílán britskou televizí.
Některé malé děti po celém světě si vybavují podivuhodné detaily ze svých minulých životů.

Je otázka, zda je to dobře. Protože dětem i rodičům se může pak stát to, co zažila rodina Macaulayových z Glasgow.
camsqnw (1).jpg
Reinkarnace jako tabu

V západní kultuře je každá zmínka o reinkarnaci a minulých životech tak trochu tabu – zřejmě naše křesťanské kořeny toto zablokovaly, ani moderní věda s tímto „nesmyslem“ nechce mít nic společného. Nicméně cenzura neexistuje, a tak byly v posledních desetiletích na Západě napsány o reinkarnaci spousty článků, také vyšly knihy a byly natočeny filmy (v umělecké oblasti stačí připomenout „Jak přicházejí sny“, „Malý Buddha“ či „Náš domov“). V jiných kulturách, zejména v hinduistické a budhistické, se fenoménu reinkarnace nikdo nediví.

Bydlel jsem domě na pobřeží

Cameronův příběh byl zveřejněn v roce 2006. Cameron už ve věku 2 let začal vyprávět svým rodičům, co mu utkvělo z minulého života, a tak to pokračovalo až do jeho pěti let. Matka Nora to nebrala na lehkou váhu. Chlapec vážně trval na svém, že žil jinde, s jinou rodinou a že své rodině určitě chybí! Říkal, že bydlel v bílém domě na pobřeží ostrova Barra, měl svého oblíbeného černobílého psa, pamatoval si celou rodinu a věděl, že jeho táta zemřel při autonehodě. Velmi toužil po své staré rodině. Nora čekala, zda se chlapec neumoudří, ale roky se nic neměnilo. Když se dozvěděla od učitelky ve školce, že jedna produkční televizní společnost natáčí příběhy dětí se vzpomínkami na minulé životy, rozhodla, že se natáčení zúčastní. Seznámila se přitom s americkým dětským psychiatrem Jimem Tuckerem, který se reinkarnacemi zabývá dlouhodobě. Díky tomu byl Cameronův příběh filmově zaznamenán. Dokument se jmenuje The Boy Who Lived Before.

„Bylo to strašné a trvalo to roky,“ říká Nora. „Cameron často plakal steskem po své bývalé mamince, bál se, že ho postrádá a chtěl zpátky na ostrov, aby jí řekl, že je v pořádku. Byl zoufalý. Stále na to vzpomínal a nepřestával o tom mluvit.“ Cameron rád kreslil obrázky bílého domu, kde bydlel – na ostrově Barra, který se nachází asi 500 kilometrů západně od Glasgow na souostroví Hebridy. To ale není všechno, Cameron si dokonce pamatoval, že jeho otec se jmenoval Shane Robertson. A tak se jeho matka Nora rozhodla využít nabídky nafilmovat příběh jejího syna. Produkce neváhala, vzala Noru a jejího syna na Barru a jako průvodce na cestu dostali dr. Tuckera. Cameron byl nadšený, když se dozvěděl, že poletí na ostrov, kde kdysi žil. To ale netušil, co ho čeká.

Zpátky na ostrově

„Jsem šťastný, že jsem zpátky,“ řekl dojatý Cameron, když v únoru roku 2006 přistáli na ostrově, na malém letišti na pláži, na kterou celé dětství vzpomínal. Cestou do autobusu říká, že poznává každý kousek ostrova. Hned na začátku pátrání zažili zklamání. Místní historik jim řekl, že žádní Robertsonovi na ostrově dům nevlastnili. Začali tedy objíždět s Cameronem severní část ostrova v naději, že si třeba dítě vzpomene. Jenomže domy na ostrově jsou si hodně podobné, vesměs jsou to nízké bílé rodinné domky. Cameron soustředěně hledí do krajiny, ale svůj dům nepoznává. Na pláži nenacházejí žádný bílý dům. Dospělí jsou zklamaní. Potom ale dostávají od historika nové informace – Robertsonovi tu žili! Bydleli trvale na pevnině, ale přijížděli na ostrov do svého domu na léto. Bylo to v 60. a 70. letech a jejich dům dosud stojí! Historik opatřil adresu, kontakt na současné majitele a Cameronův velký návrat mohl začít.

Návrat domů

„Nic jsme Cameronovi neřekli. Prostě jsme jeli tam, kde nám řekli, že dům stojí a čekali jsme, co se bude dít.“ Když chlapec přicházel k domu, bylo vidět, že je nejistý a zaražený. Dospělí zvoní na zvonek u branky, ale nikdo jim nepřichází otevřít. „Myslím, že čekal, že vše bude přesně jako kdysi. Že na něj bude maminka čekat. Byl smutný. Uvnitř nikdo nebyl. “ Jdou se tedy projít do okolí a na nedalekou pláž. Cameron místo poznává. Současný majitel jim vstup do domu umožnil. Druhý pokus. Když vstupují na pozemek domu, je vidět, že má Cameron opravdovou radost. Ale nemluví, jako by byl ponořený do sebe, zahlcen svými emocemi. Uvnitř domu mlčí a zdá se, že prožívá silný citový otřes. „Bylo tam mnoho zákoutí. Ukázalo se, že zná každý kout. Opravdu byly uvnitř tři záchody a z jeho pokoje byl skutečně výhled na moře, jak říkal. Ukázal nám i „tajný vchod“ na zahradě,“ informuje jeho matka.

Scéna Cameronova návratu domů je dojemná. Když sedí rodinka a dr. Tucker před planoucím krbem, Cameron ze sebe nevypraví ani slovo. Na otázky dospělých odpovídá jednoslovně. Propadl se v čase a uvědomoval si, že minulost už nelze vrátit? Je dojatý, bezradný a hledá oporu v mámině náruči.

Otazníky zůstávají

Genealogové mezitím vytvořili rodokmen rodiny Robertsonů a našli jednoho člena rodiny, který kdysi dům vlastnil. Gillien Robertsonová žije v Glasgow a mohla by být Cameronovou sestrou, do domu na ostrově jezdila v době, kdy Cameron věří, že tam žil. Chlapec při setkání s paní Robertsonovou působí zaskočeně, což se dá pochopit. Ukáže se, že Gillien neví o žádném Shanovi, její strýc se jmenoval James. Neví ani o smrtelné autonehodě v rodině a podle ní žádný chlapec jménem Cameron v rodině nežil (Cameron tvrdil, že se v minulém životě jmenoval stejně).

Je možné, že by se chlapec zmýlil v tak důležitých věcech, když si pamatuje detaily domu, jméno rodiny, letiště na pláži, kde přistávají dodnes malá letadla, barvu svého psa, malá zadní vrátka na zahradě nebo černé auto, které se v rodinném albu Roberstonových našlo stejně jako psík? To je nemožné.

Mohl si Cameron vymýšlet? U dvouletého dítěte, které navíc vypráví v průběhu času, jak roste, stále stejné detaily, je to nepředstavitelné. Tohle není žádné dětské „fantazírování“.

Celý případ tak zůstává záhadou. Je možné, že si dítě spojilo dva různé příběhy ze svých minulých životů?

Je možné, že se Cameron „kamsi“ (akáša, morfické pole) napojil, „stáhl si“ informace o „svém“ životě, ale ne dokonale??

Zdá se, že naše představy o minulých životech se liší od reality. Může být podstatně složitější. Co když Cameronovi opravdu splynuly vzpomínky ze dvou životů? A to radši nebudu rozvíjet teorie o paralelních vesmírech. Nicméně je člověku malého chlapce při sledování dokumentu líto, vypadá totálně zmateně, je to pro něj těžká zkouška. Tak malé dítě neumí ještě nic předstírat. Pátrání hodně změnilo rodinu Macaulayových. Cameron přestal toužit po svém rodném ostrově, už se neměl ke komu vrátit. Zůstala mu jen jedna maminka, jedna rodina, ta současná.

Nedořešený případ

Dr. Tucker zařadil případ Cameron ve své kartotéce do šuplíku „Nevyřešené“, protože se mu nepodařilo najít důkazy o životě jeho otce ani o Cameronovi v minulém životě. Nicméně byl to první případ, kdy filmový štáb doprovázel člověka, který si vybavuje minulý život, na místo, kde měl kdysi žít a kam se vrací. Dokumentární film o Cameronovi byl odvysílán ve Velké Británii na Channel Five v září roku 2006 jako součást série „Extraordinary People“.
Tuckerovy názory

Ačkoli byl psychiatr Jim B. Tucker vychován jako baptista, nehlásí se k žádné církvi a tvrdí, že je k reinkarnacím skeptický. Nicméně přiznává, že reinkarnace nabízí nejlepší vysvětlení pro fenomén spojený s působivými případy dětí pamatující si minulé životy. Podle Tuckera většina dětí, které si vybavují minulé životy, zemřely nepřirozeně, což naznačuje, že traumatická smrt může být spojena s přenosem osobnosti z jednoho života do druhého. Dr. Tucker odhaduje, že čas mezi smrtí a náhlým znovuzrozením je průměrně 16 měsíců a že neobvyklá mateřská znaménka by mohla naznačovat osudná zranění vedoucí ke smrti minulého těla. Tucker přichází s hypotézou, že přenosu vzpomínek a emocí z jednoho života do druhého by mohla vysvětlit kvantová mechanika. Mozek prostě nemusí být jediný zdroj vědomí.
Zdroj:http://pravdu.cz/zahady/chlapec-si-vzpomina-na-svuj-minuly-zivot
Chlapec se vzpomínkami mrtvého: Zabili mě ve válce!
Jednadvacetiletý pilot James M. Huston byl sestřelen 3. března 1945 při svém padesátém letu. Měla to být jeho poslední akce před návratem do vlasti. Shořel na popel, ale přesto se nakonec domů vrátil. Jenže úplně jinak, než si představoval...
reinkarnace.jpg
Meno James M. Huston by najskôr za pár rokov upadlo úplne do zabudnutia, nebyť jedného súčasného malého chlapca.
James Leininger sa už od útleho detstva zaujímal iba o lietadlá. Bolo teda logické, že otec Bruce vzal dvojročného drobca do dallaského leteckého múzea. Drobec sa hneď začal ochomýtat okolo prvého lietadla, potľapkávali pritom na kolesá a podvozok. Na otázku, čo robí, odpovedal: "predletovej kontrolu, predsa!" Potom u neho prepukli nočné mory.
Lietadlo horí! Chlapec zomiera!
rein.png
"Lietadlo horí a padá! Chlapec sa nemôže dostať von!" budil sa hrôzou zo spania. "Keď som sa ho spýtala, ktorý chlapec, zodpovedal - To som ja! " spomína mamička Andrea. Spočiatku si rodičia mysleli, že ide o klasické detské úzkostné sny, postupom času však začali tušiť, že je za nimi niečo oveľa viac .
Trebárs keď kúpili Jamesovi model lietadla a mamička mu na ňom ukazovala, kde nesie bomby. "Mami, toto nie je bomba, ale prídavná palivová nádrž," opravoval ju trojročný James.
A nočné mory sa stupňovali. Keď je mával až štyrikrát do týždňa, rozhodla sa mama zájsť s ním k psychológovi. Ten poradil, nech si s chlapcom o jeho spomienkach - skutočných alebo domnelých - čo najviac rozprávajú. Pomohlo to. Nočné mory sa zmiernili, zato sa začali vynárať spomienky z minulého života . Pamäť sa chlapci vracala najmä v polospánku.
Jamesovej: Huston Leininger
Kamaráti ešte žijú
Malý James spomínal, že lietal na lietadle typu Corsair, ktoré Japonci trafili do motora. "Tá lietadlá mala stale diery v kolesách," sťažoval si. Piloti aj historici rodičom potvrdili, že Corsair naozaj mávali problémy s kolesami kvôli neúmernej záťaži pri pristávaní.
Neskôr si James spomenul na meno svojej lietadlovej lodi - Natoma - a tiež na kamaráta Jacka Larson. Keď jeho otec zistil, že loď skutočne existovala a že veterán menom Jack Larson žije v americkom štáte Arkansas, bol to pre neho šok . "Keby sa to nestalo mne samotnému, neveril by som tomu. Náš ďalší krok jasný - ideme navštíviť Jacka," spomína.
U veterána ešte len čakalo Bruca prekvapenie - James spoznal na fotografiách z vojny svojich bývalých kolegov letcov! A Jack si spomenul, že jediný zostrelený v onen osudný deň bol v bojoch nad Iwo Jimo jeho kamarát James M. Huston. "Zasiahli ho do prednej časti, v oblasti motora. Celé lietadlo začalo okamžite horieť," potvrdil starec chlapcove spomienky .
Krutá sestra a starí kamaráti
reinkar.jpg
Brucemu sa nakoniec podarilo nájsť aj pilotovu sestru Anne . Tiež u nej pripravil James všetkým malé prekvapenie: "To je Anne, má najstaršia sestra," vykríkol, sotva starú dámu uvidel. A spomenul si, že jej kedysi přezdíval Ruth, pretože na neho bola drzá (z anglického slova brute), čo Anne potvrdila. "Je to naozaj zvláštne, vie o mne veľa vecí, aj tie najmenšie detaily," priznala zaskočená pani.
James Leininger s Anne

Všetko vyvrcholilo v septembri 2004, kedy vzal otec Jamesa na zraz veteránov, ktorí slúžili na lietadlovej lodi Natoma. Niektoré z nich chlapec spoznal aj po šesťdesiatich rokoch. "Ale veľa zostarli," podotkol smutne. V tej chvíli už nikto nepochyboval o tom, malý James Leininger je skutočne James Huston , ktorý zahynul v druhej svetovej vojne.
Pravda alebo mýtus?
James Leininger pomaly dorastá do veku, v ktorom jeho menovec padol. So svojimi spomienkami aj nočnými morami sa už dávno vyrovnal, ale napriek tomu zostal trochu iný. Niekedy mu prídu samé na jazyk staromódny obraty, ktoré už dnes nikto nepoužíva. A veľa sa zaujíma o históriu ...

zdroj: reversespins.com, soulsurvivor-book.com
reklamy na stránke nedokážem ovplivniť....sorry!
Flag Counter
Zdroj:okrem vlastných materiálov všetko ostatné zo svojej mailovej schránky.ak sa materiál dotkol niečich ochranných práv- napíšte mi a ihneď zjednám nápravu.ďakujem!!!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one